Dlouho to vypadalo jako ďábelský plán, kterým Češi zase jednou převezou zbytek kontinentu. Proč by se jinak rozhodli tak podivným způsobem tahat peníze z energetických firem, které zbohatly bez svého přičinění, jen díky zdivočelým cenám plynu, ropy a elektřiny? Proč by je jinak nejprve zatížili speciální daní a tu pak ještě začlenili do výpočtu daně druhé? V tom přece musí být nějaký geniální háček.
Podobně jako u bank. Z rekordně vysokých úrokových sazeb profitují všechny finanční ústavy, ale stát zvláštním odvodem zdaní jen šest z nich. Copak jen se za tím skrývá?
Od chvíle, kdy zvláštní daňová opatření začaly zveřejňovat další země sedmadvacítky, už odpověď známe. Tuzemský kabinet na nic pozoruhodného nepřišel, jen prostě nezvládl aplikaci unijní dohody. Bude z toho pravděpodobně spousta soudů, které mohou také skončit tím, že mimořádné zisky poputují zase zpět do firemních pokladen - a státu zůstane jen ostuda a obří dluhy.
Daňový dloubák mimo bránu
Unijní státy se v říjnu definitivně shodly, že pomoc domácnostem i firmám v časech energetické krize je tak nákladnou záležitostí, až je třeba, aby se na ní zvláštním způsobem podílely i společnosti, které ze situace naopak enormně těží. Členské země si proto odhlasovaly dvě věci. Tou první je cenový strop pro výrobce elektřiny, jež je nyní extrémně drahá. Její producenti proto mají eráru odevzdat úplně vše, co utrží nad pevně stanovenou mez. Druhý krok se pak týká těžařů a rafinerií. Obě odvětví budou jako dočasný solidární příspěvek odvádět státům minimálně 33 procent z nadměrných zisků.
Je to zcela prosté a málokdo by tomu měl rozumět lépe než my, protože ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (za STAN) coby zástupce Česka, jež Evropské unii právě předsedá, odvedl na celé dohodě velký kus práce.
Jenže co Síkela zjevně zvládl bez problémů vysvětlit šestadvaceti partnerům v několika světových jazycích, nedokázal pochopit jeho český vládní kolega, ministr financí Stanjura. A vymyslel si zcela bez ohledu na unijní dohodu cosi svého vlastního.
Buduje tak učiněný Babylon. Nejprve zde výrobci elektřiny odvedou to, co utrží nad onen zmiňovaný, pevně stanovený strop. Jenže pak budou ještě znovu poměrně silně zdanění odvodem z mimořádných zisků. Takový druhý krok vůči nim nechystá žádný jiný stát v Evropské unii. A odporuje to i tomu, na čem se klub pod Síkelovou patronací dohodl. Totiž že stropy budou platit jen pro elektřinu a solidární daň zase jen pro těžaře a rafinerie.
Český ministr financí selhává hned nad třech frontách. Nectí unijní dohody, což se nikdy nevyplácí. Ukazuje, že nerozumí svému resortu, když kritiku odráží tím, že odvod není daň, nýbrž poplatek, ale zároveň jej sám navrhuje jako daňově uznatelný náklad. A konečně se moc neorientuje v legislativě, protože po minulých judikátech Ústavního soudu by měl vědět, jak nebezpečné je takto zásadní zákon protlačit v podobě přílepku.
Jaký rozdíl oproti Německu, které dle dohody uplatní stropy na výrobce elektřiny, mimořádnou daň na těžaře a rafinerie. To samé Rakousko. A své zákony obdobně dopracovávají i ostatní členské země.
Sotva se tedy budeme moci tvářit překvapeně, pokud se postižené firmy, případně jejich nespokojení akcionáři, pokusí "Stanjurův dloubák" dostat před soud. Na výběr mají od nižších instancí až po ten Ústavní. Pokud by uspěly, byla by to pro stát katastrofa - musel by vracet obrovské částky. Plus nemalé úroky.
Rovné a rovnější banky
Tím to však bohužel nekončí. Stanjura totiž solidární daň uvalil i na banky. To je jistě v principu v pořádku, protože nyní těží z vysokých úrokových sazeb. Můžeme se sice ptát, proč se ministerstvo financí nedívá také po nadměrných ziscích zbrojařů či potravinářů, ale nelze zpochybnit, že banky do výčtu patří.
Ovšem i jejich danění musí mít nějaká pravidla. Ministr financí však peněžní ústavy zcela nepochopitelně hodil do jednoho pytle s těžebními a rafinerskými společnostmi, byť jde o diametrálně odlišná odvětví. A aby to nebylo celé málo divné, vybral si ke zdanění jen šest největších finančních domů. Požadavek občanskodemokratického správce státní pokladny na bankovní solidaritu tak končí přesně tam, kde začíná ústav úvěrující ODS (Fio banka) nebo banka mocného tuzemského hráče PPF (Air Bank).
Stejně jako v případě nezvládnutého danění energetik se tak i zde otevírá široký prostor, aby postižené instituce dostaly chuť ptát se před soudem, zda je v pořádku, když jsou vystaveny drakonické dani, zatímco jejich konkurence už nikoli.
Česko versus Evropa
Berně z mimořádných zisků řada lidí považuje ze něco extrémního, ve skutečnosti jde ale prakticky o tradici. Za první světové války je zavedlo hned 22 států. Za druhé světové války zase podle dat Mezinárodního měnové fondu tímto způsobem získaly USA celou čtvrtinu obnosu vybraného na daních. A spoustu případů nájezdu eráru na enormní příjmy najdeme i v historii energetického a bankovního sektoru.
Není jediný důvod, proč v krizi nepustit žilou firmám, které na ní enormně profitují. V Evropě právě proto vznikla pod patronací Česka ona zmiňovaná dohoda, aby sedmadvacítka postupovala alespoň trochu koordinovaně, když má jednotný trh. To poslední, co by však jeden čekal, je, že právě předsednická země se nakonec rozhodne pro takovou partyzánštinu.
Na konci minulé vlády se zdálo, že řádění Andreje Babiše (ANO) a Aleny Schillerové (ANO) na ministerstvu financí už nikdo nikdy nemůže překonat. Ministru Stanjurovi se podařilo nemožné za pouhý rok.
